Poměrně rychlé konverze Arabů umožňovalo nepochybně to, že Al-Láh (Alláh)

Poměrně rychlé konverze Arabů umožňovalo nepochybně to, že Al-Láh (Alláh) patřil do pantheonu jejich bohů (a nebylo třeba bojovat s podobnými argumentacemi, jako byla Řehořem z Toursu zachycená Chlodvíkova, že nově hlásaný Bůh není z rodu božstev). Tím více však mohlo přežívat „přidružování“ k Alláhovi, vždyť skutečně byl před Muhammadovým vystoupením ctěn spolu s dalšími bohy a bohyněmi. Křesťanství přicházelo k „pohanům“ s úplně novou postavou Boha a Člověka Ježíše a jeho Otce (Hospodina), uctívaného dříve pouze židy. Islám sáhl k postavě božstva uctívaného Araby obecně, ale zdaleka ne jako jediného. Věřím, že proto byl v odsuzování snahy vytvořit jakoukoli blízkost vztahů (přidružování) k Alláhovi tak nekompromisní a jeho úsilí nenapodobit Boha v jeho velikosti vedlo až k zákazu figurálního umění. Připustit např. existenci Božího syna znamenalo nebezpečí připustit také možnou jsoucnost jeho dcer: zejména bohyní Al-Lát, al-Uzzá a Manát, odpradávna Araby uctívaných. Strach z jejich kultu vedl i k tomu, že Muhammad zakazoval nazývat anděly ženskými jmény (Súra 53/27) Hlavní rozpory mezi islámem a křesťanstvím mohly vzniknout právě z této skutečnosti a z těchto snah porazit starou víru arabských kmenů. Křesťané byli nazýváni mušrikún, to je ti, kteří k Bohu přidružují. Se snahou nepřidružovat k Bohu souvisel i odpor ortodoxních kruhů k uctívání svatých.
Al-Láh byl ve starém náboženství spojen s měsíčním božstvem. Muhammad jednou při Měsíci přísahá (súra 74/32), stejně tak jako na jiném místě při Slunci (84/10). Měsíc má významnou roli v popisu konce světa a zmrtvýchvstání, k němuž má mj. dojít až „Měsíc se zatmí“, a též „Slunce s Měsícem se spojí“ (75/6). V době zatmění Měsíce konali muslimové modlitby. Na otázku po významu novoluní však Prorok odpovídá velmi prozaicky: Slouží jen k určování času pro lidi (2/189) A neopomněl rovněž zdůraznit (25/61), že Měsíc a Slunce byly Alláhem stvořeny. Zásah do starého polyteismu nespočíval tedy koneckonců jen v tom, že jedno z již uctívaných božstev bylo vybráno a prohlášeno za jediné (jak to např. v případě slunečního kotouče učinil egyptský faraón Achnaton), ale planety, odedávna uctívané jako nejvyšší božské bytosti, byly tomuto jedinému bohu podřízeny a pravděpodobně zbaveny jakýchkoli rysů personifikace.
Ibn-Chaldún si stěžuje na přežívání věštectví, velmi hojné ve městech, jehož výsledky navíc ještě nejvíce zajímaly panovníky a emíry. Snaha poznat budoucnost byla, jak se zdá, nevykořenitelná ve všech civilizacích (včetně té naší dnešní). Mezi muslimy se někteří kromě jiného např. snažili dovědět, jak dlouho po zavedení islámu ještě potrvá svět. Podle historika at-Tabarího to mělo být 500 let. Jiný badatel o této věci, Suhajlí, vycházel z číselné hodnoty oddělených písmen, objevujících se na začátku některých súr Koránu, jejichž význam se ani modernímu bádání ještě nepodařilo objasnit. Vyšlo mu takto 903 let. Každá súra Koránu začíná basmalou („Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“), ale některé mají po ní ještě písmena: Buďto jedno (např. nún, qáf) nebo více, např. há mím nebo tá há, tá sín mím, apod. Muhammad se podle hadíthů snažil věštectví vykořenit, a hrozil, že modlitby člověka, jenž věří věštci, nebudou vyslyšeny po 40 dní.